Absolvujete-li výlet na Housku, patrně odejdete s popletenou hlavou. Byť se tato bezvýznamná stavba, schovaná v hustých kokořínských lesích, nemůže pyšnit honosnými exponáty ani jedinečnými architektonickými prvky, nejspíš na její prohlídku hned tak nezapomenete.

Málokterá památka se může chlubit tolika záhadami a tajemstvími. Pomalu tisícileté dějiny Housky opřádá řada legend a pověr, z nichž nejprofláknutější je dozajista ta o bráně do pekla.

O tom, že se na Housce nachází vstup do inferna, pochybuje málokdo, nicméně stále není úplně jisté, kde přesně tato průrva je. Někteří ji hledají v hradní kapli, jiní jsou přesvědčeni, že se nachází ve studně.

Z pekla šedivý

Podle lidové báchorky bývala na návrší, které dnes zdobí hrad Houska, díra do pekla odnepaměti. Tajemná průrva páchnoucí sírou fascinovala poutníky a děsila domorodce po staletí, až se ji jednoho dne místní odhodlali prozkoumat.

Za badatele zvolili trestance odsouzeného na smrt, kterému přislíbili milost za to, že se do jámy spustí a peklo prozkoumá. Nešťastník souhlasil a spustil se do podzemí, vzápětí však byl pro srdceryvný křik vytažen.

Povídá se, že vězeň v pekle strávil jen pár minut, ale když se vrátil, byl šedivý hrůzou a starší o desítky let. Za pár dní zemřel šílenstvím, aniž by se byl někomu svěřil s tím, jaké hrůznosti v ďábelském doupěti uzřel.

Povídá se (a není se čemu divit), že vesničany příhoda s trestancem vyděsila. Mnohokráte se pokoušeli díru do pekla zakopat, ale marně. Až někdo přišel s nápadem obestavět ji mohutným hradem a přímo nad ní vztyčit Boží svatostánek.

Hradní kaple je dnes hlavní atrakcí prohlídky a nutno podotknout, že její zdi opravdu dýchají magickou atmosférou. Už jen proto, že jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem – na rozdíl od všech ostatních stěn v okolí.

Zajímavý je rovněž fakt, že kaple stojí uprostřed hradu, obklopená hospodářskými budovami. Atypické umístění svatostánku jen nahrává domněnkám, že se tu skrývá něco, co by se nemělo dostat ven.

Čertovská studna a ďábelské kopyto

Podle jiné povídačky se brána do pekla nachází v hradní studně. Traduje se, že v jejích útrobách pobýval čert, který vysušil podzemní vody a zahradil všechny prameny v okolí. Co je pravdy na ďáblovi, těžko říct – každopádně v housecké studni byla o vodu vždycky nouze.

Pokud se vám ďábelská atmosféra na Housce zalíbila, sejděte ještě pár kroků pod hrad a všimněte si kamene nedaleko myslivny. Místní tomu místu neřeknou jinak než „U ďáblova kamene“ a když se pořádně podíváte, všimnete si prý na skále otisku řetězu a čertovského kopyta.

Jak se sem reliéf dostal vysvětluje oblíbená pověst místních. Jednou tudy prý utíkal pekelník s lakotným sedlákem na zádech, jenže břemeno se ukázalo natolik těžké, že byl čert nucen zastavit a odpočinout si. A právě ten kámen, na kterém spočinul, od té doby zdobí ďábelské otisky.

Z koncertu do kaple, z kázání na lov

Avšak vraťme se na Housku. Nevelký hrad spíš než exponáty nadchne příběhy, které se k nim váží. V objektu si lze prohlédnout nádvoří, kaple a dvě obytné místnosti. Pokud jste milovníky hudby, vydejte se sem na koncert – na prvním nádvoří je skvělá akustika.

Hradní kaple zaujme i ty, kdož odmítají uvěřit, že se odsud dá sestoupit přímo do inferna. Svatostánek je umístěn v severním křídle hradu a zdobí jej nástěnné malby s biblickými výjevy ze 14. století a dva obrazy, které zachycují archanděla Michaela. To jemu byla patrně kaple zasvěcena.

Obytné místnosti na Housce se nacházejí v prvním patře a byť uvidíte jen dvě, dozajista vás nadchnou. Zelená komnata je vyzdobena freskami s náboženskou a loveckou tématikou ze 16. století.

Romantickou a starobylou atmosféru dotváří řada obrazů, zachycující středověké hrady. Houska mezi nimi pochopitelně nechybí.

Při prohlídce hradu vaši pozornost zaujme hned několik podivností. Nebudete-li zrovna usilovně přemýšlet nad pekelnou bránou, pak si jistě všimnete skály, která celým objektem prostupuje. Že její tvrdé hrany zahlédnete na vstupním nádvoří vás jistě neohromí tak, jakože na vás opět vykoukne v Loveckém sále.

Mimochodem, ten je vyzdoben dančími trofejemi, z nichž jedna je prý nejlepší na světě.

Máchův stroj času a další podivnosti

Kdo by se domníval, že jedinečnost Housky spočívá výhradně ve zdejší bráně do pekla, byl by na omylu. Malý a nevýrazný hrádek (a je na čase říci, že jej je též možné titulovat za zámek, přesněji „renesanční zámek s prvky gotického hradu“) má v záloze řadu dalších zajímavostí.

Například se povídá, že tu není možné pořídit kvalitní fotografii. Na snímcích z Housky se prý model nikdy nedívá do objektivu, případně se momentka nevydaří vůbec.

Fantastickou a magickou atmosféru Housky miloval už Karel Hynek Mácha. Jednu ze svých podivných nočních návštěv hradu vylíčil v dopise příteli – jistému Eduardovi.

Básníkovi se tu prý o půlnoci zjevila dívka jménem Dído, držící v rukou podivuhodný předmět. Údajně mu pověděla, že ona „věc“ (snad kamera…?) ukazuje Housku v roce 2006. Mácha spatřil davy lidí, proudící hradními branami. Za kulturním zážitkem je přivážely „podivné příšery se svítícíma očima“ (že by auta?).

A jestli se vám těmhle povídačkám věřit nechce, vězte, že se Houska pyšní i „věděčtějšími“ záhadami. V přízemí stavby byla při nedávných rekonstrukcích objevena zasypaná místnost.

Síň je to opravdu tajemná, jelikož není zaznamenána ani v žádných plánech či historických spisech. Ukrývá se v útrobách skály a má malé kamenné okénko. Kdy vznikla a k čemu sloužila, nikdo netuší. Nicméně tým historiků a archeologů už na záhadě pracuje.

Zajímavý je rovněž keltský ornament, který se na hradě nalézá. Houska po celá staletí patřila křesťanům, kteří neměli důvod zdobit její zdi pohanskými symboly. A nebo přece? Že by útroby hradu opravdu skrývaly nějaké dosud neobjevené tajemství?!

Publikováno: 11. 9. 2019