Toulky za dinosaury | tip na výlet č. 1

IMG_5779

Tvorové, jež obývali naši planetu před mnoha desítkami milionů let, představují pro mnoho z nás živočichy záhadné, fascinující a mnohdy až děsivé. Často se s nimi setkáváme ve filmech jako Cesta do pravěku nebo Jurský park, ale notoricky známí jsou též z obrazů a ilustrací Zdeňka Buriana, které si oblíbily celé generace dětí i dospělých. Za to, že tato vyobrazení dinosaurů odpovídají ve velké míře realitě, vděčíme především výzkumům zkamenělin, které člověk od pradávna nachází takřka po celém světě. A ač se to mnohým může zdát překvapivé, Česká republika v tomto ohledu není výjimkou.

Již v časově vzdálených předvědeckých dobách (období před vznikem vědecké paleontologie, přibližně do konce 18. století) však byly i v českých zemích objeveny četné fosílie jiných velkých obratlovců z minulých geologických období, v převážné většině případů náležející velkým pleistocénním savcům (mamutům, jeskynním medvědům, srstnatým nosorožcům apod.). Objevují se také fosilní nálezy, spojené s místním folklórem a legendami, například v případě některých jeskyní nebo exponovaných lokalit z období poslední doby ledové. Zkameněliny každopádně sbíral a využíval již pravěký člověk. Objevy ozdobných nebo snad rituálních zkamenělin jsou známé například ze slavných moravských nalezišť v Dolních Věstonicích, Moravském Krasu nebo Předmostí u Přerova, tedy ve slavných sídlištích „lovců mamutů“. Zřejmě nejvýznamnější památkou tohoto druhu je ozdoba hlavy paleolitického „šamana“, tvořená zhruba tisícovkou třetihorních mlžů kelnatek (druh Dentalium badense). Nález byl učiněn roku 1891 při hloubení kanálu na třídě Františka Josefa v Brně. Z okolního sedimentu rudé barvy bylo v blízkosti lebky archeologem Alexandrem Makowskym vysbíráno také množství opracovaných terčíků a slavná mužská plastika v podobě loutky[2]. Podstatné je zjištění, že žádný z těchto předmětů zřejmě neměl praktickou funkci a mohlo tedy jít o předměty sloužící při jakýchsi magických obřadech. Profesor Karel Absolon (1877 – 1960) z Dolních Věstonic popsal a vyobrazil náhrdelník z kelnatek (Dentalium cf. badense), doplněných třetihorní jehlankou druhu Terebralia lignitarum a srdcovkou (Cardium sp.). Absolon zde nalezl také náhrdelník, složený ze zubů vlků, ledních lišek a hyen, z dvojitých perel vyřezaných z mamutoviny a ze zubu třetihorního žraloka. Z jeskynních sídlišť Moravského Krasu jsou zase známé provrtané ulity třetihorních homolic (rod Conus) a hřebenatek (Pecten), a dále seříznuté ulity kelnatek a žraločí zuby. Fosílie různých taxonů posloužily jako ozdoby také předvěkému člověku v sídlištích na Mikulovsku (Dentalium badense, Ranella marginata, Terebralia lignitarum, Vermetus arenarius aj.)[3].
13247895_236476623410922_5721566212609111994_o
 
Kelnatky jsou mořští měkkýši, jejichž typickým znakem je protáhlá, rourovitá schránka. Právě objevy zkamenělin těchto bezobratlých zanechaly významnou stopu již v archeologických nálezech – pravěký člověk jich využíval pro výrobu ozdob a snad i talismanů. Na snímku miocénní zástupce druhu Dentalium badense, délka fragmentu 3,8 cm. Kredit: H. Zell, Wikipedie
Kelnatky byly nepochybně nejvyužívanějšími fosíliemi v období paleolitu. Svým tvarem a barvou nejspíše zaujaly pravěkého člověka natolik, že si tyto malé obdoby mamutích klů odnášel do svých sídlišť ve velkých množstvích. Setkáváme se s nimi také na slovenských archeologických lokalitách, například v Moravanech, proslavených objevem Moravanské Venuše[4]. Rovněž v pozdějších obdobích, charakterizovaných příchodem mladších kultur, nacházíme ozdobné předměty vyrobené z kelnatek a schránek vermetidních plžů (z čeledi nedovitkovitých) nebo srdcovek. Takový náhrdelník, tvořený z více než stovky válcovitých schránek, pochází například z neolitického naleziště kultury s vypíchanou keramikou v lokalitě Praha – Trója. Z Velíše zase pochází přívěsek, tvořený kelnatkami, srdcovkami a mezi ně vloženými jantarovými korálky; nález byl objeven ve skříňovém hrobu, datovaném do starší doby bronzové. V některých pozdějších nálezech jsou dokonce fosílie schránek měkkýšů nahrazovány kovovými (zejména bronzovými) obdobami. Nálezy tohoto druhu jsou velmi hojné. Z mladší doby bronzové pochází hrob mohylové kultury ze Slavětína u Loun (Ústecký kraj). V tomto hrobu byly objeveny čtyři zkameněliny – dva ramenonožci a jádro plže a mlže – pocházející zřejmě z místních fosiliferních křídových vrstev. Další předhistorické objevy tohoto druhu pochází ze Suchdola a Přerova nad Labem, kde byly v hrobech mladší kultury knovízské objeveny fosilní ježovky rodu Micraster. Kelnatky pak byly objeveny také na lokalitě Kyjov, a to na pohřebišti únětické kultury ze starší doby bronzové. V českém neolitu dominují objevy zkamenělin v podobě artefaktů především v kultuře tzv. šňůrové keramiky. Náhrdelníky lidu této kultury byly nejčastěji tvořeny trháky šelem – vlků, (již domestikovaných) psů nebo lišek a bývaly kombinovány s „korálky“, vyhotovenými z lastur škeblí[5]. Není známo, jaké představy měli lidé na prahu historické doby o zkamenělinách; pravděpodobně však pro ně byly stále magickými a ceněnými objekty, o čemž svědčí jejich dlouhodobě přetrvávající obliba. Fosílie velkých obratlovců byly na našem území objeveny nejpozději v raném novověku. Jeden z prvních písemných dokladů o tom poskytuje známá „Kronyka česká“. Podle J. Skutila podal první zprávu o „obrech“ na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan (zemřel roku 1553). Celá jeho zpráva zní následovně: „R. 785 marg. Hlava obrova, Nález obřích kostí Léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli. A to všecko byla na hrad Thetín přineseno a pověšeno na jedné síni a všem lidem, kteří tam přišli, ukazováno.“ (V. Flajšhans, Václava Hájka z Libočan „Kronyka česká“). Podle Skutila je však třeba posunout datum zmíněného (zřejmě reálného) nálezu do mnohem pozdější doby, pravděpodobně až do 16. století. Nejspíše šlo o dobu, kdy byl Hájek sám farářem na Karlštejně nebo Tetíně. Obecně je dnes tato informace považována spíše za pravdivou, o pravé podstatě nálezu však nemáme žádné detailnější informace. V. Flajšhans předpokládal, že v daném období mohly být zmíněné kosti v areálu Karlštejna skutečně dlouhodobě vystaveny[6].
13254762_236476446744273_880353029175634434_o
Pleistocénní megafauna, mezi jejíž nejznámější protagonisty patří mamut srstnatý a jeho „průvodce“ nosorožec srstnatý, byla vnímavým Evropanům známá již ve středověku a raném novověku. Ještě však netušili, že se nejedná o kosti (biblických) obrů, nýbrž pradávných savců, obývajících jejich území v době ledové. Kredit: Mauricio Antón, Wikipedie
Roku 1571 píše ve své Gramatice české o obřích kostech z Předmostí u Přerova biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523 – 1571)[7]. Dnes je Předmostí u Přerova proslulou pleistocénní lokalitou evropského významu. V dané době si však ještě nikdo nedokázal představit, z jakých zvířat by mohutné kosti mohly pocházet, proto jsou zde také označovány pouze jako „weliké kosti obrův w wršku pod skalkou Předmostskau…“. Je jisté, že šlo o fosílie velkých pleistocénních savců, nejpravděpodobněji mamutů. První fosilní pozůstatky dinosaurů byly na našem území prokazatelně objeveny až o více než čtyři století později. První byla malá tříprstá stopa, odkrytá v pískovcovém lomu U Devíti křížů nedaleko Červeného Kostelce na Náchodsku, která měla podle prvotního výzkumu patřit menšímu teropodnímu dinosaurovi[8]. Roku 1663 psal o obřích kosterních nálezech ze křtinských jeskyň v Moravském Krasu kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius. Můžeme se pouze domnívat, kolik podobných nálezů bylo na našem území v minulosti učiněno, velká část (snad většina) z nich však nebyla písemně vůbec zaznamenána. Velký francouzský paleontolog Georges Cuvier ve svém monumentálním díle Recherches sur les ossements fossiles (1812) podává mj. také výčet jemu známých literárních zmínek o pozůstatcích „obrů“. Shrnuje své poznatky konstatováním, že v naprosté většině případů se jedná o zkameněliny obřích chobotnatců (zejména rody Mammuthus, Deinotherium, Mastodon ad.). V menším počtu případů pak šlo o zkameněliny jiných velkých zvířat z období neogénu (mladších třetihor) a čtvrtohor, zejména o nosorožce srstnatého a jeskynního medvěda[9]. Zajímavou stopu zanechala v pramenech české provenience také honba za rohem jednorožce, považovaného kdysi za vzácný a účinný lék. K dostání byl však pouze ve velkých a movitějších lékárnách, protože za jeho získání se vzhledem k velké poptávce platily značné sumy. Po tomto vzácném objektu se dlouhodobě pátralo také v jeskyních Moravského Krasu. V okolí Křtin jej hledal například významný lékař Osvald Crollius (1563 – 1609). Anselmus Boetius de Boodt (1550 – 1632), osobní lékař císaře Rudolfa II., popisuje výskyt „unicornu fossile“ na Brněnsku a uvádí také přehledný seznam nemocí, proti kterým je údajně účinným medikamentem. Roku 1659 se o nálezu údajného stehna jednorožce v jakési noře u Mikulova zmiňuje J. F. Hertod z Todtenfeldu (1645 – 1724)[10]. O objevech velkých kostí, které byly v souladu s dobovou tradicí považovány za pozůstatky (často biblických) obrů, se zmiňuje také český barokní literát a historik Bohuslav Balbín (1621 – 1688). Ve svém latinsky psaném díle Miscellanea historica regni Bohemiae (vycházelo od r. 1679) popisuje objevy kostí a rohů neznámých zvířat, jež se dobývají ze země kopáním. Balbín zde přejímá nesprávný názor, že se jedná o hříčky přírody, která takto napodobuje žertem skutečné tvory. Zmiňuje se pak také o objevu „obřích žeber a kyčelních pozůstatků“, zavěšených v oseckém klášteře pod hradem Rýzmburkem. Dále Balbín uvádí, že „…Před několika málo lety se v břevnovském klášteře u Prahy objevila dutina…- a v té dutině ležela kostra obra délky čtyř lidských těl.“ Balbín pak ještě na jiném místě uvádí, že „…V lomech obce Lípy (…) lze spatřit velmi četné kravské a býčí rohy; příroda je vymodelovala tak, že se lidé neznalí těch míst diví, proč a kdo tam ty rohy svrhl. Teprve když se je pokoušejí zdvihnout, poznají z váhy, že je to kámen nebo věc proměněná v kámen.“[11] I v těchto případech se nejspíše jednalo o objevy pleistocénních savců. Dějepisec a spisovatel Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629 – 1680) píše ve svém spise Mars Moravicus (Praha, 1677) o kostech draků z brněnských jeskyní. Pešina uvádí, že „…zdejší kraj podobného druhu zvířat nerodí mimo jediného draka někde v okolí chyceného a usmrceného, jehož kůže ve vchodu brněnské radnice visí“ (samozřejmě je tím myšlen proslulý brněnský krokodýl, což dobře ilustruje chabou dobovou znalost zoogeografie a zoologie obecně). Přece jen však autor naznačuje možný původ velkého plaza, když píše, že souhlasí „…s domněním mnoha učenců, že těla takových zvířat zároveň s obry, kteří kdysi zemi obývali, potopou z Afriky nebo jiného místa, kde draci jsou domovem, k nám připlavena byla“ (J. L. Červinka, 1902)[12]. Roli zde tedy hrála nejen víra v existenci neobvyklých (až nadpřirozených) bytostí, nýbrž také knězi Pešinovi vlastní hluboké náboženské přesvědčení (víra v celosvětovou potopu a biblický výklad dějin světa obecně).
 13323311_236476110077640_5720243230937908895_o
Podobné fosílie menších ptakoještěrů byly na území současného Německa náhodně objevovány nejpozději od poloviny 18. století. Mohly tyto fosílie jurských aktivně létajících plazů přispět k pověstem o dracích a bazilišcích? S jistotou to nebudeme vědět nikdy, nedá se to ale zcela vyloučit. Zde rytina fosílie druhu Pterodactylus antiquus z práce Cosima Colliniho (1784). Zdroj: Wikipedie
Velmi pravděpodobně se však na pověstech o dracích (latinsky Draco), a to jejich různých druzích dle přítomnosti křídel, množství končetin, velikosti hlavy apod., podílely také objevy fosílií pravěkých plazů. V kontextu Střední Evropy se s nimi setkávali hlavně obyvatelé Německa, které je proslulé svými mořskými a sladkovodními sedimenty triasového a jurského stáří. V tomto případě šlo o nálezy mnohem dávnějšího druhohorního stáří, pocházejících z doby před zhruba 150 – 200 miliony let. Je možné, že fosílie pravěkých ještěrů, krokodýlů, ryboještěrů nebo dokonce ptakoještěrů a dinosaurů napomohly vzniku některých legend a mýtů o „plazovitých“ bazilišcích, dracích či saních. Jisté je, že například zkameněliny mořských plazů a ptakoještěrů byly v německých oblastech a současném Nizozemsku známé již přibližně od poloviny 18. století. Na počátku druhé poloviny zmíněného století se již setkáváme s potvrzenými nejstaršími objevy velkých prehistorických obratlovců, a to i z řad druhohorních plazů[13]. Kromě mořských plazů mosasaurů z Francie a Nizozemí (kolem roku 1764) jsou také objeveny první zkameněliny ptakoještěrů v Bavorsku (snad již kolem roku 1757)[14]. Tyto fosílie (ptakoještěr, dnes známý pod vědeckým názvem Aurorazhdarcho micronyx) se nacházely ve sbírce dcery císařovny Marie Terezie, arcivévodkyně Marie Anny Habsbursko-Lotrinské (1738 – 1789) a zkoumal je také tehdejší přední geolog a mineralog Ignác Antonín Born (1742 – 1791). Born se však velmi zmýlil, když jurskou zkamenělinu z litografických vápenců Solnhofenu zařadil mezi korýše ze skupiny desetinožců[15]. Na území Slovenska se množství pověstí váže také k nummulitovým vápencům v okolí Liptova. Podobně jako u proslulých egyptských pyramid v Gíze se jedná o drobné diskovité schránky starotřetihorních (paleogénních) dírkovců. Ty byly vždy považovány za zkamenělé peníze nebo čočku. Na Slovensku vznikla pověst, která vysvětlovala původ nummulitů ve stylu pohádkových příběhů. Před mnoha stoletími zde žil údajně bohatý sedlák, který měl ve svých sýpkách mnoho obilí a čočky. Když po jednom neúrodném létě vypukl po celém kraji hlad, místní obyvatelé doufali, že jim sedlák pomůže. Ten se ale zatvrdil a jakoukoliv pomoc jim odmítl poskytnout. Za to ho poté stihl krutý trest: všechny zásoby mu zkameněly a dodnes je lze v okolí Liptova nalézt v podobě nummulitů. Podobné příběhy vznikaly také v Německu i jiných evropských zemích, kde se vyskytují nummulitové vápence[16]. To samé platí také o „dracích“ ze slovenských jeskyň, objevovaných v průběhu 17. století. Zmiňuje se o nich především Johann Paterson Hain (1615 – 1675), vojenský lékař původem z východního Pruska, který působil kolem roku 1671 v uherském Prešově, tedy na území dnešního Slovenska.
 13310518_236475613411023_3731968266756949068_n
Jednorožec je bájný živočich, jehož vznik pravděpodobně souvisí s pozorováním exotických kopytníků, kytovce narvala nebo také objevy fosílií pleistocénních nosorožců a mamutů. Zde na ilustraci z knihy Edwarda Topsella z roku 1658. Kredit: Special Collections, University of Houston Libraries, Wikipedie
Podobných případů je však v dějinách středověké Evropy známo ještě podstatně více. Dominikánský mnich z Ulmu jménem Felix Fabri (asi 1441 – 1502) psal na konci 15. století o děsivém „netvorovi“, sídlícím v Sirgensteinské jeskyni ve Württembersku. V prostředí střední a severní Evropy bylo vysvětlení podobných objevů častěji zaměřeno spíše na obry nebo draky, náboženská vysvětlení byla naopak méně frekventovaná. V roce 1443 například objevili dělníci při kopání základů pro druhou věž svatoštěpánského dómu ve Vídni mohutnou mamutí kost. Tato pleistocénní fosílie pak byla označena dvěma nápisy: jeden je věnován datu nálezu, druhý nese abreviaturu Friedricha III. (1415 – 1493; akronym A.E.I.O.U.). Zkamenělina pak byla nadlouho umístěna nad kostelní bránou. Ta ostatně dodnes nese jméno „obří“. Podobných případů bylo ještě mnohem více – zkameněliny umisťovali lidé nad brány a hradby měst také na území dnešního Maďarska (město Pásztó), Švýcarska, Rakouska (Celovec) i jinde.[17] Samostatnou kapitolou jsou již zmíněné legendy o jednorožcích, které mají časté zastoupení v celé středověké Evropě, přičemž výjimkou není ani naše území. Dlouho byly za „rohy jednorožce“ s domnělými léčivými účinky vydávány rohy kytovců narvalů, představující až do období 17. století častou položku apatyk a šlechtických kabinetů kuriozit. Legenda však má velmi pravděpodobně původ spíše v objevech klů pravěkých chobotnatců, nejčastěji pochopitelně mamutů. Podíl na jejím vzniku lze snad hledat také ve starověkých asyrsko-babylonských reliéfech, znázorňujících profilové zobrazení turovitého kopytníka, u nichž se oba rohy jeví jako jeden. Za zpopularizování této legendární i pohádkové bytosti (Unicornu fossile) je zodpovědný zejména Otto von Guericke (1602 – 1686), měšťan a nadaný přírodovědec z Magdeburku. Jeho rekonstrukce kostry jednorožce je někdy s trochou nadsázky považována za první paleontologickou rekonstrukci vůbec[18]. O roh jednorožce prakticky přestal být zájem až po roce 1714. Na rozdíl od čínské medicíny, která těží ze zájmu o pofiderní léčebné prostředky dodnes, na léčivou moc zkamenělých kostí již Evropané v osvíceném 18. století příliš nevěřili. Na odbyt tak tehdy přestal jít jak „unicornu fossile“, tak i mnohem lacinější „unicornu verum“ (roh narvala). V době rozkvětu obchodu s tímto zbožím se za jeden exemplář platilo i 1000 tolarů, po roce 1714 však cena tohoto zboží poklesla na pouhých několik tolarů. Rohy tak k lítosti mnohých přestaly být zasazovány do stříbra a zlata, a nadále byly umisťovány pouze jako visící ozdoby na železných řetězech.[19]

Tolik krátký exkurz do dějin objevů velkých fosílií na našem území v dobách předvědeckých. Příští tip na výlet bude následovat pohled na mořské druhohorní plazy, jejichž zkameněliny dosud vydaly sedimenty na uzemí Čech…

Autor článku: Mgr. Vladimír Socha, odborník, popularizátor dinosaurů a náš kolega pro projekt Planeta dinosaurů, www.planetadinosauru.cz
Odkazy:
[1] Fejfar, O. et al. (2005): First Cenomanian dinosaur from Central Europe (Czech Republic). Acta Palaeontologica Polonica 50 (2), str. 295. [2] Gregorová, R.: Příběhy zkamenělin, Moravské zemské muzeum, vyd. 1, Brno 2006 (str. 16) [3] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 268) [4] Gregorová, R.: Příběhy zkamenělin, Moravské zemské muzeum, vyd. 1, Brno 2006 (str. 16) [5] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 269) [6] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 168) [7] Čejka, M., Šlosar, D., Nechutová, J. (edd.). Gramatika česká Jana Blahoslava. Brno 1991 [8] Zajíc, J. (1998): The first find of the dinosaurian footprint in the Czech Republic (the Krkonoše Piedmont Basin) and its stratigrafic significance. – J. Czech Geol. Soc., 43, 4, 273 – 275. Praha. [9] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 168) [10] Ibidem. [11] Balbín, B.: Krásy a bohatství České země (Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého), překlad Helena Businská, Panorama, Praha 1986 (str. 156 – 157). [12] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 170) [13] Bardet, N. a Jagt, J. W. M. (1996): Mosasaurus hoffmani, le „Grand animal fossile des Carrieres de Maestricht“: deux sicles d’histoire, Bulletin de Museum d’Histoire naturelle, Paris, 4th Series, 18, Section C, No. 4, pp. 569 – 593. [14] Ösi, A., Prondvai, E., Géczy, B.: The History of Late Jurassic pterosaurs housed in Hungarian collections and the revision of the holotype of Pterodactylus micronyx Meyer 1856 („a Pester Exemplar“), Geological Society London, Special Publications 2010, v. 343, p. 277-286. [15] Ibidem [16] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 172) [17] Augusta, J. a Remeš, M. (1947): Úvod do všeobecné paleontologie. Praha, 2. vyd. (str. 168) [18] Ibidem (str. 168) [19] Ibidem (str. 168)